Minutu po minutě

8. 1. 2021

Před několika lety mě v profilu kteréhosi autora nejmenovaného literárního webu zaujala poznámka, že čte knihy mně do té doby neznámého japonského spisovatele. Tím dostal Haruki Murakami šanci. Police s označením bestsellery jinak totiž většinou obcházím velikým obloukem. 

Los padl na tlustou knihu s názvem Kafka na pobřeží. Po několika desítkách prvních stránek jsem čtení chtěl vzdát, bylo to nudné. Pak ještě jednou, když došlo na scény krutého mučení městských koček. Vytrval jsem (v té době už jsem věděl, že „přece Murakamiho čtou všichni“, tak něco na něm třeba bude), poslední dvě třetiny už jsem přečetl se zájmem, neboť kniha znenadání dostala spád. Musím ale přiznat, že první část by mi stačila v nějaké kratší verzi.
K další knize autora jsem se dostal na dovolené v Turecku, kde jsem ve čtečce objevil titul Norské dřevo. Snad zajímavé, ale... hmmm. Opět trochu rozvleklé a motiv lehce nevýrazný, obyčejné osudy, obyčejných lidí. A zápletka?

Jenže, něco asi na tom Murakamim vážně je. Zatím ještě nevím co. Jsem ve fázi zkoumání.

Třetí kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání mě naopak zaujala tématem, protože je to autobiografické dílo. Chtěl jsem pochopit, jak může někdo každý den zároveň psát a k tomu uběhnout deset kilometrů. Opět obyčejná, spíš průměrná kniha. Neumím si vysvětlit, co je to „něco“, co mě k autorovým knihám přitahuje. Kdyby to byl film, řekl bych, že na vině jsou podprahové obrázky. Jak je ale mistr dostane do textu? Skrývá je mezi slovy nebo uvnitř slov samotných?

Promiňte mi ale dlouhý a rozvleklý úvod. Možná alespoň postihl ono bloudění, hledání, čekání, ochutnávání, osahávání, které mě tak trýzní na začátcích Murakamiho knih.


Kniha Afterdark je však jiná. Má pouze sto padesát stran. Vlastně ne pouze, má jich přesně akorát. Ubíhá minutu po minutě během jedné noci v Tokiu. Už fotografie Tomáše Jurkoviče na přebalu knihy, z které svítí neony a okna mrakodrapů, dává tušit, že pod rouškou tmy se bude skrývat cosi. S hlavní hrdinkou Mari se čtenář seznamuje čtyři minuty před půlnocí a opouští ji za osm minut sedm v ranním slunci. Přestože kapitoly přesně odměřují čas (každá je dokonce uvozena schématickým obrázkem ciferníku s nastavenými ručičkami) a ocitáme se v nich v jakýchsi paralelních světech dvou sester, děj na obou místech plyne bez přerušení a žádná minuta nikde nechybí. A ani nepřebývá.

Neocitáme se v žádném akčním filmu. Vypravěčský styl sice simuluje kamerové záběry, hlavní osu knihy však vedou dialogy, myšlenky a obrazy, v nichž se postupně hlavní postava proměňuje. Dvě dívky Mari a Eri neodlišuje pouze první znak jejich jména, jsou to dva protipóly. Vzdálené nebo blízké? 

Stejně jako ve všem bytí nemůže být černá pouhým opakem bílé, ale je zároveň v bílé obsažena, a bílá zase v černé, také Mari a Eri nelze od sebe jednoduše oddělit. K tomuto závěru dovedou Mari dlouhé minuty nočních nenadálých událostí, během nichž se seznámí díky své znalosti čínského jazyka s řadou zvláštních lidí a během kterých má možnost o své sestře přemýšlet a vidět ji v jiném světle.
Jak je pro Murakamiho obvyklé, kniha je protkána lehce detektivními a mysteriózními zápletkami, z nichž některé zůstávají i v závěru bez rozuzlení. Firemní tužka s opsaným hrotem i mobilní telefon čínské prostitutky se zadrhávají kdesi ve vzduchoprázdnu. A ty, milý čtenáři, s nimi nalož, jak uznáš za vhodné. Vlastně ne, nech je plynout. Plynout jako plyne přesně odměřený čas.


Knihu si přečtu ještě jednou. Naráz. Vyhradím si jednu teplou letní noc, začnu ve 23:56 a skončím v 6:52. Přesně!

Půjčte si Afterdark.