blog

 

Jaroslav Balvín: Nervy nadranc, aneb Přežil jsem i letošní Máchovku | reportáž

12. 12. 2016

Administrátor a porotce literární soutěže Máchovou stopou si vylévá srdce.

 

S vyhlášením Máchovky je vždycky potíž: z lokální soutěže pro děti a mládež jsme vydupali formát, obesílaný mladšími i staršími autory z celé republiky, a tahat finalisty z Ostravy, od Brna nebo Budějic až do Litoměřic, když pro ně zrovna nedokážeme vymyslet zajímavý program, není fér. Tentokrát jsme se tedy rozhodli udělat to v Praze.

Liťák znám, všechno si objedu na kole, lidi, se kterými se potřebuji domluvit, potkám dřív, než se jim dovolám. Metropole je větší a záludnější. Co tam připravit za oduševnělou, co nejméně trapnou zábavu pro psavce, kteří i tak většinou váží dlouhou cestu? Tak něco literárního. Procházka po stopách nějakého autora? Díky tipům Ivany Myškové, jíž jsme jednou měli v porotě, jsme připadli na překladatelku z němčiny Věru Koubovou, která „dělá Kafku“. 

V jakém prostoru ale potom realizovat samotné vyhlášení? Chtělo by to nějakou kavárnu… Literární kavárnu… Vzpomenu si, že dobrá levná, v centru a se salonkem ve sklepě je Řetězovka. Gůgluju, vyleze na mě Týnská, až po pár proklicích najdu číslo do Řetězovky. Týpek na telefonu je otrávený, že se ho ptám, jestli můžou pro deset lidí v sobotu otevřít o hodinu dřív, ale tak že jo. Ještě otrávenější je, když z něj tahám, jestli s tím skutečně můžu počítat. Dva dny před akcí mi to nedá – jsem paranoidní – a volám znovu, jestli si nás pamatují. No jasně, je to tu napsané, mluví na mě otrávený ženský hlas. No tak jo.

Praha, sobota 26. listopadu, den vyhlášení. Deset minut před druhou u rodného domu F. Kafky stepuje s dobovým kloboučkem na hlavě paní Koubová. Šprechtíme, mezitím přijde pár finalistů s doprovodem, porotkyně Petra Hůlová s maminkou a se dvěma dětmi, nakonec se dočkáme i Emila Hakla. První adventní sobota, kolem davy turistů. Průvodkyně je statečně překřikuje a slibuje, že skončíme ve čtyři před Řetězovkou. Finalista z Královéhradecka Petr Košek s kamarádem se drží pozadu, v nestřežené chvíli vytahují placatku a stahují sebou Emila, pak si dávají ještě jednou, aspoň co stačím registrovat. Ten asi Hakla čte, pomyslím si o Petrovi.

Procházka je na konci a ukazuje se, že poblíž kavárny jsme – ale té Týnské! Jestli tohle není chyba v matrixu, tak nevím. Dobře, tlačíme se největším davem, na Staromáku je zrovna celá, ale díky, orloj vidět nechceme. Po čtvrthodině střídavého sprintu a čekání na Petra s Emilem bušíme na zavřenou Řetězovku. V kavárně se svítí, ale nikdo na nás nereaguje, kromě gesta „je zavřeno“. Gestikuluji zpátky, že mám rezervaci, nakonec nám po pěti minutách otevřou s tím, že je hergot zavřeno, že akorát dole ve sklepě sedí lidi, kteří si to ovšem za-re-zer-vo-va-li, a to na jméno Balvín.

Ale já jsem Balvín! lovím občanku, hejno promrzlých a žíznivých finalistů, spisovatelů a dětí za mnou mě už ale protlačilo dovnitř. Ukazuje se, že provozní, který měl na starosti naši rezervaci, si včera zlomil nohu, barman jen náhodou přišel o fous dřív, a tak teda jo, říká otráveně, sedněte si dolů. Tam už čeká moje žena a naše dítě, tchyně, další finalistka, která nestihla procházku – mladá Trutnovanka Denisa Korotvičková s chlapcem nebo bratrem a rodiči, celkem vlastně cca těch deset lidí, pro něž jsem zamluvil místa. Když to obhlédnu, je nás teď celkem kolem pětadvaceti.

Sedneme si, objednáme, začínáme si s finalisty povídat o jejich textech a literatuře obecně, počáteční nervozitu a rozpaky brzy rozeženeme. Všichni se asi vždycky bojí, o jakou oficialitu půjde, ale my to umíme jenom neformálně, s kopou srandy a trapasů. Cobydup se přeneseme k vyhlašování. Letos nemohl dorazit vítěz kategorie dospělých, kterým je Michal Pětík, a nepodařilo se nijak kontaktovat ani Barboru Šiňorovou, vítězku v kategorii středoškoláků, takže ti, co do Prahy dorazili, získávají jenom druhé (Marcela Handlová v dospělých a Denisa Korotvičková ve středoškolácích) nebo třetí místo (Petr Košek a Lucie Prandstetterová).

Potlesk pro ně, uf, oddechnu si, zbývá už jenom vyplatit porotce. S Petrou to jde jak po másle, jenom Emil, vyhlášený sociofob, je v obležení finalistů, chudák. Když je konečně volný, neomylně směřuje k jedné z židlí, užuž je jednou nohou na ní, strhávám ho – „Ne, Emile, udělej to, až budeš sám!“

„Já si tu nestihnu ani zavázat tkaničku,“ hudruje a odevzdaně se nechá dovléct k podepsání dohody o provedení práce.

Zbývá ujistit se na baru, že nikdo nenechal sekeru, a pak už jen rozloučení s tradičními slovy ředitele knihovny Tománka: „Tak pomalu abychom chystali další ročník…“

Uvidíme, Karle, uvidíme.

Jaroslav Balvín